Mnozí slyšeli nebo jsou jim známá jména táborů smrti jako „Buchenwald“ nebo „Osvětim“, ale je jen málo lidí, kteří znají – Talerhof. Mnozí věří, že zvěrstva nacistů v Německu proti Židům nemají na celém světě žádnou obdobu, a proto musí Německo oprávněně platit za své zločiny a navždy cítit vinu před židovským lidem.

A co je nejdůležitější .. zdá se, že i ukrajinští nacionalisté se cítí docela dobře. A média na Ukrajině z nějakého důvodu téměř nikdy nezmiňovala genocidu Haličanů a Rusínů obecně.

Nyní západní regiony Ukrajiny (historicky region Galicia) jsou považovány za nejvíce protiruské na Ukrajině. Historie ukazuje, že zrovna „Zapaděnščina“ se v první polovině dvacátého století stala citadelou ukrajinského radikálního nacionalismu, a v letech 1940 – 1950 zde působily protisovětské ozbrojené útvary ukrajinských nacionalistů.

Současné politické názory na západě Ukrajiny byly zakořeněny před sto lety a nejsou ani tak spjaty s preferencí tehdejších obyvatel regionu, jako s cílenou politikou Rakousko–Uherské říše.

V polovině XIX. století, na vlně evropského revolučního vzestupu, začalo v slovanských zemích Rakouského impéria národní obrození.

Češi, Slováci, Poláci, Chorvaté, Srbové a samozřejmě i obyvatelé současné západní Ukrajiny, Rusíni si vzpomněli na svou slovanskou sounáležitost, přemýšleli o svém politickém postavení v říši, ve které vládne německá a (v menší míře) maďarská šlechta.

Samozřejmě, „majákem“ pro Slovany východní Evropy v té době bylo Rusko.
Samozřejmě, „majákem“ pro Slovany východní Evropy v té době bylo Rusko.Ne Ruská říše jako stát – monarchie, většina slovanských národních osobností tehdejší doby byla chladná nebo dokonce otevřeně nepřátelská, zejména proto, že Rusko bylo členem Svaté aliance spolu s Rakousko–Uherskem. Ale ruský svět, ruský jazyk a ruská civilizace byly vnímány Slovany východní Evropy jako kulturní fenomén, na který by se měli orientovat, a který byl jedinou alternativou ke germánskému světu, ve kterém Slované měli místo jen na nejnižších úrovních hierarchie.

Ze zřejmých důvodů se Rakousko–Uhersko velmi obávalo ruského vlivu. Ačkoli ruští imperátoři v 19. století často vystupovali jednotně s Vídní, rakouské politické kruhy chápaly nebezpečí pan–slovanských názorů ve východní Evropě a považovaly za nezbytné udělat vše pro ochranu „svých“ Slovanů před nebezpečným sousedstvím a vlivem Ruské říše.

Tak ještě v roce 1848, když Rusko pomohlo Rakousko–Uhersku vyrovnat se s maďarskou revolucí, gubernátor Haliče hrabě Franz Seraph von Stadion–Warthausen řekl, že Haličané by měli zapomenout na svůj ruský původ a rozvíjet svou vlastní kulturu jako národ oddělený od Ruska.

Situace se stala obzvlášť napjatou na přelomu 19. a 20. století, kdy se Rakousko–Uhersko stalo nadějným spojencem Německa a pravděpodobným protihráčem Ruska v nadcházejícím konfliktu (a o tom, že dříve nebo později vypukne velká evropská válka, mnoho předních evropských politiků tehdy nepochybovalo).

Na přelomu století největší obavy rakousko–uherských úřadů vyvolala Galicija (Galičina, Halič). Tento region byl v té době považován za pevnost ruského i pravoslavného vlivu v Rakousko–Uherské říši.

Místní obyvatelstvo se označovalo jako „ruskije“, významná část rusínského obyvatelstva vyznávala pravoslavné křesťanství a sympatizovala s Ruskem. Tato situace přirozeně vyvolávala napětí rakousko–uherských úřadů, které v případě konfliktu mezi oběma státy viděly v Rusínech – zejména v těch, kteří se hlásili k pravoslaví, potenciální „pátou kolonu“ Ruské říše.

Od konce 19. století začalo Rakousko–Uhersko investovat značné síly a prostředky do vytváření nového, dosud neviděného politického konstruktu – „Ukrajinců“. V tomto procesu sehrál klíčovou roli profesor Michail Gruševskij, ideolog pro–rakouských „Ukrajinců“ , který sepsal „nové dějiny ukrajinského národa“.

Přičemž koncem 19. století se v Haliči a Bukovině téměř nikdo nepovažoval za Ukrajince – jen ta hrstka lidí, kteří se účastnili „ukrajinského“ politického hnutí, si tak říkala.

V roce 1914 začala první světová válka, ve které Rakousko–Uhersko bylo v alianci s Německem proti Ruské říši a zemím Antanty. Ale ubohá rakousko–uherská armáda téměř okamžitě utrpěla řadu vážných porážek od ruských vojsk, v důsledku čehož Rusové obsadili východní Galiciju a Bukovinu. S obavami z počátku anti–rakouského a pro–ruského povstání v Galiciji zahájil rakousko–uherský režim masovou politickou represi.

Jak se očekávalo, pravoslavní Rusové, kteří byli považováni za nesmírně nespolehlivou součást obyvatelstva, se stali jejich hlavními cíli.

A nejenom to, začalo masivní pronásledování „nepohodlných“, zábavou bylo přivazování lidí ke koňskému sedlu a usmýkání k smrti. A také měli ve velké oblibě člověka zavěsit za jednu nohu, ruce svázané za zády.

Po zatýkání politických aktivistů začalo zadržování pravoslavných Rusínů. Pouze ve Lvově bylo rakouskými úřady zatčeno dva tisíce osob, jenom proto, že byli pravoslavní a že by mohli potenciálně spolupracovat s ruskou inteligencí.

Vzhledem k tomu, že ve Lvově, stejně jako v jiných městech Haliče, nebylo dostatek věznic kde by drželi tak velký počet vězňů, dostaly se rakouské úřady do obtížné situace – po měsíci byly haličské věznice přeplněné, na konci srpna 1914 se začalo s přesuny vězňů do větších věznic mocnářství.

Před vypuknutím první světové války byly koncentrační tábory vytvořeny evropskými mocnostmi pouze v afrických koloniích. V Evropě nebyly žádné koncentrační tábory.

První koncentrační tábory vytvořili Britové v Jižní Africe během Anglo–Búrské války v letech 1899–1902, bylo to „dítě“ náčelníka štábu vojsk Jejího veličenstva, člena anglické aristokratické elity Horatia Herberta Kitchenera.

A v roce 1904 v sousední Namibii německá koloniální správa také vytvořila koncentrační tábory, aby zde umístila členy povstaleckého hnutí místních obyvatel Herrero a Hottentot.

Ale v té době se nikdo neodvážil vytvářet koncentrační tábory v Evropě – mělo se za to, že taková opatření byla s ohledem na bílou evropskou populaci prostě nepřijatelná.

Rakousko–Uhersko se stalo první evropskou zemí, která porušila toto „tabu“ – v roce 1914 se v Evropě objevil první koncentrační tábor Talerhof.

První vězni přišli do Talerhofu 4. září 1914. Zpočátku to bylo typické alpské pole, obehnané ostnatým drátem a střežené ozbrojenými vojáky. Lidé na tomto oploceném poli žili venku, a to navzdory špatným povětrnostním podmínkám.

Stravování v Talerhofu bylo určeno pro pomalou smrt obyvatel lágru. Krmili vězně chlebem z té nejhorší mouky smíchané se slámou, také dostávali trochu řepy nebo brambory. V důsledku toho většina vězňů v táboře hladověla, mnoho lidí prostě zemřelo od vyčerpání.

Podle vzpomínek současníků, koncentrační tábor byl horší než nechvalně známé „tábory smrti“ nacistů během druhé světové války.

Například, kněz Maščak 11. prosince 1914 napsal, že „11lidí prostě ukousaly vši.“ Vši jedly lidi! V osvícené Evropě, na počátku dvacátého století.

Samozřejmě, to nebyly jen vši, co zabíjelo vězně Talerhofu. Úplavice, tyfusová horečka a tuberkulóza se v koncentračním táboře šíří obrovskou rychlostí. Během prvních šesti měsíců tábora zemřel každý pátý vězeň. Ale nejenom nemoci a hlad, ale i nesnesitelné životní podmínky ničily vězně v Talerhofu.

Mnozí zemřeli rukou stráží koncentračního tábora, kteří je mučili a někdy byli prostě zabíjeni jen pro zábavu a poté jenom napsali, že ten a ten byl zabit při pokusu o útěk, nebo při útoku na stráž.

Rusínský spisovatel a historik Vasilij Vavrik, který prošel hrůzou Talerhofu a podařilo se mu nejen přežít, ale také žil do roku 1970, připomněl:

Smrt v Talerhofu se málokdy přihodila přirozeně: Násilná smrt vítězoslavně procházela Talerhofem. O nějakém léčení nemohlo být ani řeči. Dokonce i lékaři byli nepřátelští vůči internistům.

Jenom popraveno na základě nařízení rakousko–uherských úřadů v Talelhofu bylo 3 800 lidí a počet těch, kteří zemřeli na hladovění, nemoci, bití, lze pouze odhadovat.

Chybou těchto nešťastných lidí byla pouze jejich nesprávná národnost a náboženství. Do Talerhofu byli z Haliče a Zakarpatského území přivedeni pravoslavní Rusové, zejména zástupci rusínské inteligence – kněží, učitelé, lékaři, novináři, všichni ti, kteří díky svému vzdělání a odborné činnosti byli schopni ovlivnit veřejný názor v Haliči a zabránit tak šíření mýtů o „politických Ukrajincích“ prorakouskými propagandisty.

Během období od září 1914 do jara 1917 koncentračním táborem v Talerhofu prošlo více než 30 tisíc lidí. Vzhledem k tomu, že Rusíni v Haliči nebyli četní, jsou to obrovské počty v procentech.

Obrovská rána byla zasazena pravoslavným Rusům. Nazvat to obyčejnou „etnickou čistkou“ by pravděpodobně nebylo správné. Byla to genocida.

V květnu 1917 císař Rakousko–Uherska, Karel I. Habsburský, nařídil uzavření koncentračního tábora v Talerhofu. Kasárny tábora byly prakticky neporušené až do roku 1936, kdy byly zničeny. Během jejich demolice bylo exhumováno 1767 mrtvol, které byly znovu pohřbeny ve společném hrobě v sousední rakouské vesnici Feldkirchen.

Strašný Talerhof nebyl jediným koncentračním táborem Rakousko–Uherské říše, kde byli vězněni Rusíni Haliče a Zakarpatí. V roce 1914 byl na místě staré pevnosti v Terezíně také otevřen koncentrační tábor. První vězni do Terezína dorazili 3. září 1914.

Během 2. světové války nacisté – dědici rakousko–uherských katů, kteří předčili své mentory –otevřeli koncentrační Ghetto Theresienstadt v Terezíně, kde byli vězněni především Židé a kulturní, vědecké, umělecké osobnosti Německa a dalších evropských zemí.

To, co Rakousko–Uhersko udělalo během první světové války ve vztahu k pravoslavnému rusínskému obyvatelstvu Haliče, lze popsat jen jedním slovem – genocidou. Nyní však raději nevzpomínají na ty tragické události ani v Rakousku, ani na Ukrajině.

Koneckonců, moderní ukrajinská státnost je mnohem blíže ideologii vyrobené v rakousko–uherských „politických zkumavkách“. Tento projekt „ukrajinizace“ měl a má za úkol zbavit území rusky smýšlejícího etnika a nahradit ho jiným, ruskou kulturu nenávidějícím.

Ukrajinství, ukrajinská myšlenka (dnes také známá jako ukrajinský národní projekt) je jednoznačným projektem střídavě prováděným několika zahraničními centry, pro formování národní identity východní slovanské populace Haliče a populace Malého Ruska, ke kterému došlo na přelomu 19. a 20. století. Obyčejným rolníkům, většinou negramotným, bylo „ukrajinství“ vštěpováno násilně – bitím, týráním, šikanou, zabavováním majetku.

Ukrajinský národní projekt byl vynalezen jistým Pavlem Svijem, polským separatistou, který zuřivě nenáviděl všechno ruské. Byl prvním, kdo publikoval „ukrajinský slovník“, vydával dialekt jako samostatný jazyk. Tehdy byla tato myšlenka podchycena orgány Rakousko–Uherské říše, která začala tuto iniciativu financovat.

Na Západě se obávají tématu genocidy Rusů v Rakousko–Uhersku, mlčí o tragédii původního ruského obyvatelstva na území Habsburského impéria, tedy v moderním Maďarsku, na Slovensku a na západní Ukrajině, protože by museli přiznat, že to byli oni kdo řídil likvidaci ruského obyvatelstva.

V plné nahotě by se ukázalo, že ukrajinská otázka a samotný ukrajinský národ byly speciálně vytvořeny Západem, Vatikánem, Polskem a úřady Rakousko–Uherska, aby se z Ruska oddělila velká část ruského národa a ruské země.

Pro všechny Rusy je důležité pochopit, že všichni jedno jsou:
Ukrajinci, Bělorusové, Rusové – je zde jeden lid rozdělený špatnými mudrci. Ukrajinci jsou Malí Rusové, Bělorusi jsou Velcí Rusové, jsou to sub–etnické skupiny, součásti jednoho celku ruského ethnosu.

Lidé žijící v Kyjevě nejsou jiní Rusové než lidé žijící v Moskvě nebo Vladivostoku.

Na místě koncentračního tábora Talerhof se dnes nachází letiště Graz–Talerhof a jeho povrch je stejně plochý jako historická paměť Haličanů.

Talerhof je vymazán z paměti místních obyvatel. Celková ukrajinizace nezanechala prostor pro tuto vzpomínku, protože tato vzpomínka sama o sobě – je mina pod ukrajinským národním projektem.